byl jak blankyt jasný, a všechny hvězdy noci s měsícem a zlaté slunce skvěly se tam jako na nebi. Spinadlem pláště byly dvě hlavy hadí, vyřezané z kamene albazahar, který proti jedům chrání. Na hlavě měl král korunu z lesklé ocele, ozdobenou stříbrem a chrysolity, které fantasmata zapuzují, srdci zmužilosti a hlavě bystrosti dodávají.
Když Amil vstoupil v kruh rytířů a paní, přestal Florestán za lano trhat, které se zvonu Cernunnos viselo, a za nastalého ticha počal takto mluviti: „Můj králi slavný, ty divíš se, proč spáče toho domu plaším s lůžka, proč volám tě, bys zasedl na stolec soudní? Nuž tedy věz, že zrada bděla pod tvou střechou mezi tím, co’s odpočíval, že vraždila se tvoje čest mezi tím, co’s spal! Ty nevěříš, a zrak tvůj, bloudě kruhem, hledá zrádce? Nuž viz, zde stojí!“
Napřáhl ruku a ukázal na Amila. Všichni ustoupili od něho s úžasem. Amil mlčel.
„Ty mýlíš se,“ odpověděl klidně král.
„Já mýlím se? Což oči moje neviděly zřejmě, jak tebe vidí, králi, jak Bůh nás vidí zde? Na lůžku toho muže odpočívala dívka krásy úžasné, a vilné jeho rty celovaly sněhotřpytné její hrdlo, a dívka ta, ach běda přetěžká, byla Jolanta, tvoje dcera!“
Král zachytil se oběma rukama kamenného křesla, hlava jeho klesla na peň šumící lípy, a řasy zlatého roucha prozrazovaly vlněním, jak se mocně chvěl. „Při živém Bohu!“ zvolal
