žena, ten pohled tvého oka by mne ve lva proměnil!“
Táhl ji za sebou, ale ona vyrvala se z jeho objetí; líc její byla bledá jako líc přízraku, oběma rukama zmocnila se jílce jeho meče.
„Stůj,“ zvolala; „co učinila jsem, já nešťastná! Běda, oni usmrtí tě! Buď milostivý, stůj! Ach, umírám!“
A prsty její trhaly křečovitě bílé roucho, až její luzné hrdlo obnažily, skvělejší než zdobící je perly. Oči její zavřely se a klesla na lůžko jako polní lilie, kterou náhle kosa žence schvátí. Amil klesl na koleno vedle ní, a žalem přemožen a krásou její zpit, schýlil hlavu na bílé její hrdlo a vtisknul na ně jediný, dlouhý, vášnivý polibek.
Tu zachraptilo cosi v šeré chodbě a zavylo tak příšerně a divoce, že Amil z blouznivosti své se probudil, a Jolanta mrákotu svou setřásla. Zírali oba do tmy, z níž vynořila se zsinalá tvář hrdého Florestána. V okamžiku chopil se Amil svého meče a temný jako bouř řítil se na slídiče; ale s rachotem zavřely se těžké dvéře, než dosáhl prahu chodby, klíč zaskřípal ve zrezavělém zámku, a venku zněly kroky spěšně odcházejícího Florestána, ztrácející se v dáli. Pak nastalo ticho příšerné.
„Co zamýšlí?“ tázala se dívka hlasem třesoucím se.
Jako odpověď na tuto otázku ozval se zvuk velkého zvonu, a za chvíli znělo to sterým
