síce. Chvíli stála na prahu své komnaty a hleděla k nebi, pak brala se volně cestou posypanou zlatými oblázky, brala se směrem, odkud zazníval toužebný Amilův hlas, a lámala mladé větve a růže polorozvité házela je na zem.
„Teď láska světem jde,“ blouznila Jolanta, „a plnou hrstí dary rozsévá! Amile, hodný byl bys cařice nejmocnější světa, a já jsem přec jen děcko ubohé. Však vezmi mne, jak jsem, můj rytíři!“
Teď přešla loukou plnou letních květů, a stříbrolesklý její šat setřásal rosu s travin a zanechával za ní širokou stopu…
Octla se u azurné zdi a spatřila tam, kde zeď se pojila ku skále, úzkou stezku, vedoucí do křovin rostoucích za zahradou; byla to stezka, kterou byl Cernunnos udělal, když krásné místo blouznivě pro ducha mrtvé sestry byl upravil; stezka vedla po úzkých, do skály tesaných schodech k malým dvířkám ve věži, kde právě Amil zpíval, a těsnou tou cestou brala se teď dívka. Růžové keře zachytly se perlových šňůr a přetrhaly je; perly padaly jedna po druhé jako těžké krůpěje deště na zem a na schody, jež za dvířkami ve věži vzhůru vedly.
Jolanta dostoupila na tmavou, dlouhou chodbu, na jejímž konci hořelo slabé světlo, a hluboký povzdech zalétl až k ní. Dvě velké slzy vyhrkly jí z očí, blahý sen lásky zmizel jako blesk, nevýslovný bol jí svíral srdce, a
