V okamžiku, když všeobecná pochvala pěvce odměňovala, zpozoroval Amil Florestána, jak vstal a ku králi popošel. Vítězosláva jakás zářila mu v oku, a když s králem byl několik slov promluvil, objal ho král a vedl do výklenku okna, kde s ním horlivě dále rozprávěl. Amil nevěděl proč, ale ucítil v srdci velkou trpkost; zakryl si dlaní oči, aby neviděl, a obracel sluch svůj násilně k písním, které znova zazněly.
Tenkráte jednalo se výhradně o chválu ušlechtilé zábavy lovecké. Jeden chválí sokoly a ptačí lov, druhý slaví psy a jejich činy, pěje o věrném psu, který zradil vražedníka svého pána a vinu jeho ve věčně památném souboji dokázal v Paříži před chrámem Matky Boží u přítomnosti krale Francie… Zase zpívá o přednosti lovu na jeleny, a jiný pěvec ujímá se honby na kance, a každý pěvec nalézá ohlasu v řadách posluchačů. Amil naslouchal, ale neslyšel, pomalu vynořoval zraky z dlaní a hleděl do výklenku okna — krále tam již nebylo, ani Florestána, za to ale zazněla hlučná fanfára síní, a okamžitě nastalo ticho. Zraky všech obracely se ke trůnu, který mezi dvěma nádherně malovanými okny stál. Amil spatřil tam krále s královnou a vedle trůnu opíral se Florestán o pilíř a hleděl hrdě a šťastně kolem sebe; ruce jeho trhaly nepokojně zlatý řetěz, visící mu kolem hrdla, nedočkavost jeho prozrazovala se cukáním krásně klenutých obočí
