jím hlubokou ránu na skráni starcově zavázati.
„Nikoliv, moje dítě,“ bránil se stařec, „hodina moje přišla, a vítám s radostí ten velký okamžik, kdy k Bohu svému o krok blíže přistoupím. Padající strom, poražený bouří, prokázal mi velikou službu; dovlekl jsem se na toto milé místo, bych se rozloučil se svými přáteli, kteří v tuto hodinu mne denně navštěvují.“
Položil prst na ústa, a Jolanta a Amil usedli tiše k jeho nohám na černý kořen dubu, kam jim pokynul. Při nastalém tichu zaslechli nyní ve vysoké trávě tiché bublání bohaté studánky; slabý její laškující hlas bylo dříve zuření bouře utlumilo. Kvetoucí traviny klátily svá štíhlá těla sem a tam nad pohyblivým stříbrem jejím, a vysoký dub sypal s šumem všechen ten lesk do ní, jenž s nebe na listí jeho padal. Bylo tam tak snivo, tak plno míru pod starým stromem při bublání vod, že Jolanta a Amil si ruce podali, neb zdálo se jim, že klečí před oltářem… Teď zazněly kroky jako nějakého stáda na mechu, křoví zapraskalo a zašustilo, a na pokraji studánky zjevil se sbor plavých srnek. Beze strachu napily se nejdříve, pak přikročily ku kmetu, položily mu krásné svoje hlavy v klín a obrátily k němu temné, hvězdné svoje zraky plny důvěry. Oči jejich, jevící nepochopitelný jakýs smutek, dojaly Jolantu tak, že jí slzy vyhrkly. Kmet hladil s úsměvem lesklou je-
