Chtěl ji k srdci přivinouti, chtěl jí vyznati, jak nevýslovně ji miluje, ale daný slib svíral mu rty jako železem. Klekl mlčky před ní a klonil čelo hluboko až do mechu.
Dívka zamyslila se náhle; nerozuměla jeho počínání. „Ó panno svatá!“ modlila se z hloubi duše, což jest možno, že jsem se klamala? Vždyť zraky jeho vždy mi mluvily o lásce! Neb odejmula’s opět v hněvu vzácný onen dar, jejž jsi mi poskytla? Ó dej mi znamení, že’s posud milostiva!“
Pozvedla oči k nebi a vykřikla radostí. Poslední ranou byla se bouře vyčerpala, tvář nebes jasnila se rychle, a duha plála slavně mezi prchajícími mraky. Slastný klid rozložil se v jejím srdci, jako když se hvězda rozbřeskne v soumraku. Tušení o tom, co se děje v duši toho muže, klečícího jí u nohou, problesklo jejím duchem jako vnuknutím; tiše rozevřela sponku, a diadém její svezl se do trávy, položila pak ruku na schýlenou jeho hlavu a pravila mu: „Nestrachuj se ničeho; hleď, nebe žehná naší lásce!“
Dozvuk sladkých a tichých těchto slov byl náhle silným šelestem listí přerušen, a z vysokých křovin vynořila se nejdříve hlava a pak celá postava záhadné a tajůplné bytosti. Byl to kmet věkem shrbený; tvář jeho byla snědá jako kůra stromu, bílé jeho vlasy plynuly mu stříbroleskle na ramena, sněhu podobný vous dosahoval mu téměř na kolena, a pod visícím obočím svítily zapadlé jeho oči
