chu; na břehu ale meškal zamyšleně opodál ostatních ještě jeden bohatýr a hleděl upřeně za vnadnou dívkou, vznášející se jak luzný fantóm stříbrným šerem: byl to Amil dívající se za Jolantou. Teď zahnula pod stromy a zmizela. Amil bodl svého oře a chvátal zapěněnou vodou za svými druhy, jež na druhém břehu brzy dohonil.
Již hučel starý hvozd svou jednotvárnou, truchlou píseň nad hlavami smělých lovců, a tajůplný soumrak, plný vůně mechu a a divných šeptů, modral se pod vysokým, věčně pohyblivým stropem, sklenutým korunami stromů, a z vlahé země vystupovaly páry jako z kaditelnice… Amilovi bylo, jak by byl vešel pod oblouky posvátného dómu; bylo mu tak slavnostně kol srdce, jako tenkráte, když poprvé byl v chrámě své zraky hluboko v modré bezdno hvězdného oka sličné Jolanty ponořil. Vzdychl z hluboka.
V tom zastavil Florestán svého koně a pozdvihl ruku na znamení, by všichni tiše stanuli. Ranním tichem lesa zněly hluše kroky v mechu, a zřetelně slyšeli všichni lámání slabých větví. Přicházelo to blíž a blíže; teď vynořil se z křoví kůň a na něm seděl trpaslík. Na pěsti jeho zřeli bílého sokola s čapkou osazenou turmalíny, sokola to Jolantina; druhou rukou rozhrnul trpaslík svislé k zemi větve, a Jolanta sama, spanilá jako růže, stála před zrakem překvapených lovců. Oči její byly sklopeny, smaragdy a opály je-
