Tu obrátila ke mně bledý, průhledný svůj obličej, tak přespanile zlatými vlasy vroubený, a hlasem plným nevýslovné touhy a snivým jako soumrak letního večera pravila: „Unavena žitím, které nepovznáší, a poděšena rozbrojem a krví prolitou, pláču nad krutostí doby a čekám toužebně a s bolestí. nedojde-li mně na potěchu buď zlatý plod, neb vonný květ, neb aspoň suchý list z rozkošné oné zahrady, kde otcové naši prý přebývali v době šťastnější.“
Zachvěl jsem se, a srdce mne zabolelo; poznal jsem z blouznivé její řeči, co lesklé její oko, hořící její tvář mi dosti zřejmě hlásaly, totiž že horoucí její duše, ukájená zpěvem bardů, síly jejího těla poznenáhla byla strávila, jak plamen olej lampy tráví. Bylť stín našeho domu příliš chladný pro tak vzácnou květinu. Přemohl jsem slzy svoje a odpověděl sestře: „Nerozumím ti.“
Opřela hlavu o vlhkou zeď a odvětila s povzdechem: „Praví se, že bard Myrdhinn vyplul s devíti druhy svými, by přistál k břehům zeleného ostrova, kde zlatá jablka rostou a věčná zora září. Ostrov ten zbyl ze světa, jejž pohltila potopa ne dosti rozvzteklená, by i onu náspu strhla v záhubný svůj klín. A bardům bylo dopřáno, by aspoň z dáli zřeli břehy blažených, na kterých azur moře zmírá se vzdechem… Oči jejich zřely zemi svatým slíbenou, kde andělé s nebes přišli o zá-
