Amil odvracel pomalu tvář svou od jeviště k zlatému baldachýnu, kde Jolanta seděla; usínající hudba zněla mu jako sladká ozvěna drahého jména jejího, které veškerou jeho duši naplňovalo jako vůně mystická. Osudy nyjícího dítěte Rimóni byly vylákaly něžnou slzu z blankytné hloubi jejího oka, a vlahá záře snivého souhvězdí pod bílým jejím čelem nadchla Amila tak, že unešen luznou pokorou dívčího obličeje ruce sepjal jako před světicí a v duchu takto zvolal s vroucností: „Ty výkvěte nebeské spanilosti, kdo na tě patřít smí, ten Bohu děkuje! Má paní, pohled oka tvého požehnáním jest!…“
Jolanta povstala a kráčela po boku svého otce s hlavou schýlenou. Co byla pýcha královská, co zlatá sláva dvoru proti koruně spanilosti, zářící na jejím čele, proti dívčí skromnosti, která její bytost jako andělskou glorií obestírala? Když se brala kolem Amila, pozvedla k němu oči, v kterých posud slzy zářily, a zdálo se mu, že vidí modrým nebem
