vůni! Hle, posud třímá čarokvět ten malá její ručka! (Rozhalí svůj plášť, a je vidět malou Rimóni spící.)
Magd. Hle, šerá jizba naplněna světlem, linoucím se z přespanilého čela toho dítěte, a vůně sladší než z růží v zahradách Sáronských šíří se z purpurové anemony!
(Všickni klekají kolem Rimóni a hledí udiveně na ni.)
Marie P. (vezme ji do náručí). Mé drahé, krásné dítě!
Rimóni (se probouzí). Přestala sladká hudba a zmizeli bílí andělé!
Magd. Jaký lesk v temném jejím oku! Svítí jako posvátné drahokamy na prsou velekněze v chrámě!
Marie P. O jaké hudbě mluvíš, bledé poupě?
Thamár. Záhadný tvůj zrak mne děsí, dítě; co hledíš na mne, jako bys odcházeti chtěla?
Rimóni. Matko, já odcházím.
Thamár. Mluv zřejmě, dítě; já vidím tě již jen mlhou slz, a srdce moje tak buší tesklivostí, že zabraňuje mému sluchu vnímati tvůj zlatý hlas.
Rimóni. Již přišel čas, matko, rozluč se se mnou.
Thamár. Ty blouzníš, a srdce moje puká. Ó já nešťastná!
Rimóni. Byla jsem šťastna ve snu, viděla jsem království, o kterém mluvil onoho
