Jidáš (přichází pouští; občas vrhá se na zem a zaryje ruce do písku, pak tluče hlavou o skálu, a tak připlouží se konečně až do zahrady a k hrobu Kristovu). Zde jej pochovali. Rozryju nehty kámen a pohlednu mu v tvář; snad zničí mne pohled na mou oběť a rozpadnu se v nic. Ach, hrob jest prázdný! Naděje poslední mne sklamala. Pustá hlavo, zroď novou myšlénku ke spáse vedoucí. Ha! Snad zkamením, když paprsek z oka jeho matky o mne zavadí. O slasti nedostižená, býti němou skalou, hluchou, mrtvou! Marie, matko Ježíšova, již jdu! Ozbroj se hrotem nenávisti a šípem záští plamenného. Slyš kroky v zahradě! Nesnesu pohledu člověka; cítit se vyvrhelem vedle každého, jaká to muka! (Ukryje se za skálu.)
(Pod stromy zjeví se Thamár, žena Galilejská. V náručí nese své dítě, zahalené v plášť. Přichází pomalu ku předu a usedne unavena nedaleko skály, v které se nachází hrob Kristův.)
Thamár. Rimóni, spíš? Již nejsme daleko od nich. Tam pod palmami stojí dům, kde žije Marie. Rimóni, spíš? (Rozhrne plášť, a hlava malé Rimóni se objeví.) Ó drahé, drahé moje dítě! Očka její jsou zavřena a z bílého čílka jejího vycházejí stále ještě ty tři dlouhé, stříbrné paprsky, které on vykouzlil dotknutím svých svatých rtů. Běda! Usmrtili mistra a nenaleznu ho více a dítě moje se nezhojí!
