Amis seděl na bílém oři, chochol z bílých per houpal se mu vzdušně nad přílbou a hrot na ebenovém kopí zářil jako hvězda. Bílý oř letěl jako vítr a druzi Amisovi sotva stačili jeho krokům. Ale náhle zarazil oř Amisův svůj běh, stál bez pohnutí jako skála, a Amis stínil si rukou oči a hleděl upřeně před sebe.
Hle! od východu vznášel se hustý oblak prachu, oblakem tím šlehal třpyt zbraní jako blesky a dusot koňů duněl z něho jako dálná bouř. A znovu vyřítil se vítr z lesa a stromy zahučely za ním, a sladkodyšná, v slunci zdřimlá pole rozvlnila se a vítr burácel a zatočil se na lučině, a opět zápasil a opět zvítězil. Prach se rozptýlil, a na lučině objevil se se skvělým komonstvem rytíř na černém oři. Chochol z bílých per houpal se mu na přílbě a hrot ebenového jeho kopí zdál se v slunci jako hvězda. Spuštěným hledím obou rytířů jiskřily se nedůvěřivé zraky, a druzi jejich tasili meče. Amis pozdvihl hledí a rytíř na černém oři vykřikl radostně.
„Amisi! můj Amisi!“ zvolal a pozdvihl též svoje hledí. Tu zazněly výkřiky podivení s obou stran.
„Je to sen či skutečnost? je to klam?“ tázali se s udivením druzi obou rytířů, neboť pod obojím hledím jevila se tatáž tvář zářící mužnou spanilostí.
Ale Amis zvolal: „Můj Amile!“ a pobodl svého oře, a přátelé si leželi v náručí a slza radosti zaleskla se jim v očích. Manové jejich
