májového jitra v boží ráj, a veškeré paprsky slunce že rázem padají mu do srdce jak liják hvězd. Když dívka přešla, klesla hlava jeho na prsa.
„Jak ono dítě ve hře hynu touhou,“ povzdychl si. „Jak ono, i já jsem se v nebesa zahleděl tak hluboko, že mne více země nevábí.“
Jak ve snu kráčel s ostatními k pyšnému paláci. Duch jeho vznášel se jako skřivan k slunné obloze pln naděje a štěstí, a klesal opět k zemi pod tíží smutné skutečnosti. Amil byl by se nejraději utekl do samoty, avšak dvorský řád volal jej mezi hodovníky, a nezbývalo než poslechnouti.
Král shromáždil tentokráte své hosti kolem křišťálového stolu, ozdobeného stříbrnou révou zlaté hrozny nesoucí; obsluhu při stolování obstarávala pážata, projíždějící na bílých koních dlouhou, do zahrady otevřenou síň od jednoho konce k druhému a nosící na hlavách zlaté poháry a mísy, uspořádané na ebenových deskách vykládaných perletí.
Uprostřed veselí hlučného kvasu objevily se náhle tři temné postavy u sloupů nesoucích ponebí z flanderských koberců, pod kterým král seděl. Byli to tři mnichové, oděni v tmavé, dlouhé kápě. Poklonili se hluboce před králem, a nejstarší z nich poklekl a podal mu pergamén ovinutý stužkou z šarlatového hedvábí, na které dvě velké pečeti ze sněhobílého, vonícího vosku visely.
