vázaného na ni a dala se cestou do města. Nežli z domu odešla, zavolala si mladého lišáčka a řekla:
»Buď zdráv, miláčku, buď jen hodný a poslušný, nevykukuj z doupěte, dokud se nevrátím; buď tichý a trpěliv, přinesu ti něco hezkého z města.«
Potom odešla. Měla štěstí, že prodala ve městě jezevce hodně draho a nakoupila pak jídel po libosti, ryb, zeleniny a zamilovaného pokrmu „tofu“ z bílých bobů. Honem vrátila se do lesa, neboť se bála, že by se synkovi mohlo něco přihoditi. Na štěstí našla synečka zdráva a spokojena, jenže měl nesmírný hlad. Liška se zase svlékla z lidských šatů a lišáček prosil úpěnlivě, aby mu aspoň trochu „tofu“ dala.
»Ne, ne, dětátko,« řekla matka — »slibu třeba dodržeti — zdvořilost je klenot — čekejme na přítele jezevce.«
Brzy přiběhl jezevec, sotva dechu popadal.
»Myslím, že jste ještě nejedli,« křičel z daleka. Spokojeně pohlížel na bohatou tabuli a smál se.
»Nemohl jsem dříve přijít,« řekl, »neboť muž, jenž mne koupil, odnesl mne k své ženě, aby si mne prohlídla a nemálo se honosil,
