Stránka:WENIG, Adolf - Japonské pohádky.djvu/17

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována

Šel dlouho a dlouho, nikoho nepotkávaje, až konečně došel do velikého lesa, a tamtudy po dlouhém putování do neznámé krajiny se dostal, opuštěné, kde se zvedala černá hora divokých srázů. Kolem dokola ani vesničky, ani obydlíčka. Úzká zarostlá stezička, která ho tam přivedla, ztratila se mu mezi kamením. Den zašel za horu, šerý soumrak se přivalil a cesty nebylo, kudy se odtamtud dostat. Houština stále rostla, nebylo možno z ní se vyplést. Zmořen a uondán, nohy sotva vleka, v úplné tmě dostal se konečně bojovník k osamělému chrámku, sešlému staveníčku. Dál se mu nechtělo.

»Tady zůstanu,« povídal si, »aspoň před studenou rosou jsem uchráněn, rána tu dočkám.«

Neměl s sebou ničeho k snědku a s prázdným žaludkem ulehal k spánku blízko oltáře. Zavinul se do svého pláště, meč svůj dobrý po bok si položil a za chvíli spal jako zabitý. Když nadešla půlnoc, venku hřmot a hluk se strhl přenáramný. Mladý bojovník myslil zprvu, že se mu to jen zdálo, ale hřmot neustával, křik a jek, řev a bručení ozývalo se víc a víc. Vyskočil bojovník, meče se chopil a opatrně přikradl se k díře ve zdi, aby pohleděl, co se venku děje. A co