mu nebyl vhod, což teprve když přišly špatné časy a místo čaje jen horká voda byla.
»Kdybych jen někdy trochu saké[1] dostal,« říkával starý drvoštěp, »jak by mne potěšilo, jak by mne zahřálo!«
A při takové vzpomínce rozčilil se zpravidla stařec, synovi malé výdělky vytýkal, jež sotva stačily na nejskrovnější živobytí, natož aby bylo na saké.
Oh, když já býval mlád,« mručíval starý, »bylo peněz dost, na číšku saké vždycky stačívalo, i přátele jsem mohl pohostit.«
Synovi takové řeči byly proti mysli. Říkával matce: »Jaká tu pomoc? Od slunce východu až do noci se namáhám, abych živobytí sehnal, a ještě to otci vhod není. Rád bych mu saké dopřál, stár je a slabý, osvěžilo by ho. Ale kde vzít na ně?«
Těmito myšlenkami zanášel se také kdysi z rána, když na pasece u lesní rokle pracoval. A jak tak přestal sekerou se ohánět, aby na chvíli odpočinul od práce, najednou nedaleko slyší hukot vody.
»Co to?« myslí si udiven. »Voda tam někde se skály padá. Jak často jsem tu praco-
- ↑ Japonské víno z rýže připravované.
