bylo sraženo s police. Vyskočil jsem okamžitě, šel a otevřel dveře do velké laboratoře.
Byl jsem překvapen, slyše prapodivný smích a vida, že Davidson stojí vratce uprostřed pokoje, s oslněným pohledem. Mým prvním dojmem bylo, že je opilý. Nezpozoroval mne. Hmatal po čemsi neviditelném asi na krok před svou tváří. Natáhl poněkud váhavě ruku a nezachytil ničeho.
„Kam se to podělo?“ pravil. Přitiskl si ruce k tvářím, prsty maje roztaženy. „Velký Bože!“ řekl. Pak zvedal nemotorně nohy, jakoby si myslel, že je má přilepené podlaze.
„Davidsone!“ zvolal jsem. „Co se s vámi děje?“ Obrátil se ke mně a hledal mne pohledem. Díval se přese mne, na mne a kolem mne, nejevě nejmenší známky, že mne vidí.
„Vlny“ pravil „a neobyčejně pěkný skuner. Přísahal bych, že je to Bellowsův hlas. Halló!“
Vykřikl náhle z plna hrdla.
Myslel jsem si, že se o něj pokouší šílenství. Po té spatřil jsem roztříštěné zbytky našeho nejlepšího elektrometru, rozházené kolem jeho nohou.
„Co se děje, člověče?“ tázal jsem se. „Rozbil jste elektrometr!“
„Zase Bellows!“ pravil. „Přátelé zůstali, byť i ruce zmizely. Cosi o elektrometrech. Kde jste, Bellowsi?“
Zapotácel se ke mně.
„Ani v másle bych se tak nebořil, jako zde,“ pravil.
Kráčel přímo k polici a odskočil. „Nic nemůže být máselnějšího nad to!“ pravil a kýval se.
Pocítil jsem hrůzu.
„Davidsone,“ pravil jsem, „co se vám, pro nebe, stalo?“
Rozhlížel se na všechny strany.
„Přísahal bych, že to byl Bellows. Proč se neukážete jako muž, Bellowsi?“
