Zpozoroval, že mu spousta hrubých žíní vlaje do tváře, že je má mezi zuby, a zelený trávník pádil kolem něho nazad. Viděl koňské plece, mocné a měkké, a pod kůží koně bystře se pohybující svaly. Seznal, že objímá koně kolem krku a prudké nárazy, jež snášel, mají jakýsi rytmus.
Tu ocital se mezi kmeny stromů, divoce ubíhajícími, tu mihly se kolem něho kapradinové kaluže a opět letěl otevřenou plání. Pak řítil se pruhem křemení, malé oblázky odletovaly stranou pod ranami rychlých kopyt. Ugh-lomi pociťoval nevolnost a závrať, nebyl však mužem, který ustupuje, je-li podnik obtížný.
Neodvažoval se popustili, snažil se jen pohodlně usaditi. Pustil se koňské šíje a chytil místo ní hřívu. Kolena posunul ku předu a sklouzl nazad, takže nyní seděl na místě, kde se zadek šíří. Pohyboval se rozčileně, ale provedl to přece a konečně usedl pěkně obkročmo, jsa sice bez dechu v nejistotě, avšak přece prost onoho hrozného otřásání.
Znenáhla spořádaly se opět trosky jeho myšlenek. Úprk připadal mu hrozným, avšak první jeho ztřeštěný strach ustupoval jakémusi rozjaření. Vzduch proudil podle něho, sladký a podivuhodný, rytmus kopyt se měnil, přetrhával a se obnovoval.
Byli už zase na trávníku nějaké mýtiny — bukoví bylo na sta kroků po obou stranách, šťavnatý pruh zeleně byl zpestřován rudým kvítím a přerušován stříbrným tokem vody, který se vinul středem. V dálce bylo viděti obrysy modrého, velmi odlehlého údolí. Rozjaření se vzmáhalo. Po prvé okusil člověk půvabu klusu.
Po té objevila se širá pláň, po níž míhala se tu a tam plavá lesní zvěř, a párek šakalů, jenž mylně pokládal Ugh-lomiho za lva, přispěchal za ním. A když viděli, že to není lev, běželi dále ze zvědavosti. Dál pádil kůň, puzen jedinou snahou, aby unikl, a za ním šakali se vztyčenými sluchy, vyměňujíce si názory úsečným štěkotem.
