Neběžel za Ugh-lomim. Tvář jeho byla bílá. Uya byl — zděšen! Minul, a bylo ho ještě dobře slyšet, když cosi ohromného, šedivé srsti, pádilo kolem zlehka rychlými skoky a řítilo se za nimi.
Eudena náhle ztrnula, přestala dýchati, přidržela se křečovitě a oči se jí vytřeštily.
Dosud nikdy nespatřila toto zvíře, neviděla ho ani teď zřetelně, avšak poznala ihned, že je to Hrůza Lesů. Jeho jméno bylo legendou, děti se jím navzájem strašily a utíkaly s vřískotem do tábora. Žádný člověk nezabil dosud tvora tohoto druhu. I mocný mamut bál se jeho hněvu. Byl to šedý medvěd, grizzly, pán světa, tehdejšího světa.
Utíkaje, pobroukával si temně bez ustání. „Lidé až v mém brlohu! Boj a krev. Před mou skrýší! Mou, mou, mou! Boj a krev!“ Byl pánem hvozdů a jeskyň.
Dlouho ještě, když byl zmizel, setrvala, jako zkamenělá a zírala dolů skrze větve. Veškera schopnost činu jí unikla. Instinktivně přidržovala se rukama, koleny a nohama. Trvalo to chvíli, než byla s to přemýšleti, a tu jí bylo jen jedno jasno, že totiž Hrůza byla mezi ní a kmenem — že je nemožno sestoupiti.
A když se její strach poněkud zmírnil, vyšplhala se na pohodlnější místo, kde se strom rozvětvoval. Stromy tyčily se kolem ní, takže nemohla viděti Bratra Ohně, který je černý ve dne. Ptáci počali se hýbati a zvířátka, jež zalezla ze strachu před ní, vylézala…
Za chvíli vyšší větve vzplanuly dotykem zapadajícího slunce. Ve výších vracely se krákorající vrány, jež byly moudřejší lidí, do svých útulků mezi jilmy. Když pohlédla dolů, vše stávalo se temnějším a černějším. Eudena zamýšlela se vrátiti do tábořiště; spustila se poněkud dolů, ale ihned přepadl ji opět strach Z Hrůzy Lesního stínu. Zatím co váhala, zakvičel králík úzkostlivě a již se neodvážila níže sestoupiti.
