zlý pohled, a z hrdla Ugh-lomiho ozval se zvuk. Při tom Uya se na něj zahleděl zdlouha a pevně, a Ugh-lomiho tvář poklesla. A pak Uya popatřil na ni. Poděsila se a odkradla se stranou, zatím, co se dále jedlo, a Uya zabýval se morkem kosti. Po té obcházel kolem, jakoby se po Eudeně sháněl. A ona se v tu chvíli krčila mezi olšemi, jsouc nesmírně zvědava, co Uya činí s hnátem a křemenem. Ugh-lomiho nebylo viděti.
Náhle přihopkala k ní mezi olšemi veverka. Eudena ležela tak tiše, že zvířátko došlo až na šest stop od ní, než ji zpozorovalo. Na to přelomila stonek ve spěchu a počala švitořiti a láti jí.
„Co tu děláš,“ tázala se, „vzdálena od stáda lidí?“
„Mír,“ pravila Eudena, avšak veverka jala se tím více zlořečiti. Eudena si tedy natrhala malých černých šišek, aby je po ní házela. Veverka se uhýbala a posmívala se jí, až se Eudena rozzlobila a vstala, aby mohla házeti lépe a tu spatřila Uyu sestupujícího s pahorku. Zahlédl pohyb její světlé ruky, zakmitnuvší se houštím — měl velmi bystrý zrak.
Tu zapomněla na veverku a pustila se olšovím a rákosím, jak jen rychle dovedla. Bylo jí lhostejno, kam přijde, jen když unikne Uyovi. Zabořila se skorém po kolena, když běžela přes močál, a spatřila před sebou stěnu kapradí — jež bylo štíhlejší a zelenější na místech, kde uniklo ze světla do stínu mladých kaštanů. Brzy octla se mezi stromy — měla čilé nohy, a běžela dále, až pronikla do starého lesa a rozlehlých úvalů, kde svlačec na místech, kam vnikalo světlo, byl silný jako mladé stromky a provazce břečťanu mocné a tuhé. Kvapila dále, zdvojila a opět zdvojila svůj spěch, až konečně ulehla mezi kapradinami na prázdném místě poblíž houští a naslouchala s tlukoucím srdcem.
Nyní zaslechla kročeje šustící mezi svadlým listím, v dálce; pozvolna zanikaly a vše zase utichlo, mimo ustavičné bzučivé pomlouvání komárů — neboť blížil se
