Bylo to před padesáti tisíci lety — padesáti tisíci lety — je-li výpočet geologů správný.
A za oněch dnů bylo jaro právě tak rozkošné, jako nyní a uvádělo krev stejnou měrou v proud. Odpolední obloha byla modrá; ohromná bílá oblaka plula po ní a jihovýchodní vítr vanul jako jemné laskání. Právě přibyvší vlaštovky poletovaly s místa na místo. Břehy řek pestřily se pryskyřníkem, na slatinách skvěla se řeřicha a zářil ibyšek, kdekoli řady třtiny prostíraly své mečovité listy. K severu stěhovali se hrochové, lesklé černé nestvůry, a nemotorně dovádějíce, ubírali se těžkopádně a potácivě tím vším, v tupém rozjaření a posedlí jedinou jasnou myšlenkou, aby zakalili řeku blátem.
Po řece a v dohledu hrochů šplíchalo se množství hněděžlutých stvořeníček ve vodě. Nebylo strachu, nebylo soupeřství a nepřátelství mezi nimi a hrochy. Když velká tělesa s praskotem přicházela rákosím a rozrážela vodní hladinu v stříbřitou tříšť, tato mláďata křičela a poskakovala radostí. To bylo nejjistějším znamením jara. Volala „Bolů! Báya! Bolů!“
Byly to děti lidského kmene, z jehož ležení na pahorku v záhybu řeky vznášel se kouř. Byla to mláďata divokých očí, zcuchaných vlasů, širokonosých, šibalských tváří, porostlá (jak to vídáme podnes u některých dětí) jemným chmýřím. Byla úzká v bedrech a měla dlouhé ruce. A jejich uši neměly lalůčků a vybíhaly do malých hrotů, zvláštnost to, jež se dosud ve vzácných případech zachovala. Nahatá, živá malá cikáňata, čilá jak opice, neúnavně štěbetající, ač poněkud chudá na slova.
Starší odděloval od přívalu hrochů vršek pahrbku. Lidským tábořištěm byl udupaný prostor mezi svadlými, hnědými snětmi královské kapradě, mezi níž rozvíjely se berly, letošního vzrůstu světlu a teplu. Oheň planul z čoudivé kupy zuhelnatěných látek, světle šedivých a černých, doplňovaných starými ženami čas od času
