„My však si jich hledíme,“ pravil mladý muž, trvaje na faktech a Bindon byl bez sebe.
Hněv zanesl ho domů. Tito neschopní lupiči, kteří nedovedli zachrániti život skutečně vlivného muže, že by mohli sníti o tom, že jednoho dne oloupí zákonné vlastníky o společenskou moc a ztíží svět bůh ví jakým novým tyranstvím. Prokletá věda! Vztekal se chvíli nad touto nesnesitelnou vyhlídkou, načež se bolest vrátila a on vzpomněl si na připravený lék prvního lékaře, který měl dosud v kapse. Vzal si ihned dávku.
To utišilo a uklidnilo ho značně. Mohl usednouti do své nejpohodlnější lenošky vedle knihovny (fonografických záznamů) a přemýšleti o změněné tvářnosti věcí. Jeho rozhorlení pominulo, jeho úzkost a vášeň byla podlomena jemným útokem onoho léku, pathos stal se jediným jeho vládcem. Rozhlížel se kolem sebe po velkolepé a přepychově zařízené komnatě, na své sochy, diskrétně zahalené obrazy a všechny důkazy kultivované a elegantní prostopášnosti; stiskl knoflík a smutné pískání Tristanova pastýře naplnilo vzduch. Zrak jeho bloudil s jednoho předmětu na druhý. Byly drahé, hrubé, nápadně zdobené — avšak byly jeho. Představovali v konkrétním tvaru jeho ideály, jeho pojmy o kráse, touhy a představy o tom, co má na světě cenu. A nyní — musí opustiti vše to jako každý jiný. Cítil, že je útlým a jemným plaménkem, který dohořívá. Tak musí celý život vzplanouti a minouti, uvažoval. Oči planuly se mu slzami.
Pak mu napadlo, že je osamělý. Nikdo se o něj nestaral, nikdo ho nepotřeboval. Každé chvíle může u něho vypuknouti těžká nemoc. I kdyby vyl. Nikdo by nedbal. A podle všech doktorů bude míti za málo dní znamenitou příčinu k vytí. Vzpomněl si, co říkal jeho duchovní rádce o úpadku víry a něžnosti, a současné degeneraci. Sám v sobě viděl hrůzný doklad toho; on, jemný, schopný, důležitý, rozmařilý, cynický,
