se jeho myslí. Mohl by si vymysliti nějakou zbraň? Vzpomněl si na svůj útok na hypnotiséra, zde však nebylo lamp, které by se daly ukroutiti. Neviděl ničeho, čeho by se měl chopiti na svou obranu.
Na chvíli pomýšlel na to, že se zachrání střemhlavým úprkem na veřejnou cestu, až bude šichta u konce. Nehledě na triviální úvahu o sebeúctě, uznal, že by to bylo jen pošetilým odkladem a zhoršením jeho zlého postavení. Postřehl, že muž slídivé tváře a bělák hovoří spolu, upírajíce na něj zraky. Tu promluvili k snědému muži, který úmyslně stál obrácen svými širokými zády k Dentonovi.
Konečně bylo po druhé šichtě. Půjčovatel konviček oleje zarazil z ostra svůj lis a obrátil se, otíraje si ústa hřbetem ruky. Jeho zrak jevil klidné očekávání člověka, který usedá v divadle.
Nyní nastala krise a všechny drobné Dentonovy nervy zdály se poskakovati a tančiti. Rozhodl se, že bude zápasiti, bude-li opětně uražen. S namáhavě líčeným klidem sestupoval klenutou síní a vešel do chodby, kde byly jámy na popel, jen aby seznal, že si zapomněl kazajku, kterou svlékl — poněvadž bylo pod klenbou vedro — u lisu. Vracel se. Potkal se s albinem tváří v tvář.
Slyšel, jak muž slídivé tváře si stěžuje. „Měl by jej opravdu snísti,“ pravil slídivec. „To by měl udělat.“
„Ne — dejte mu pokoj,“ řekl osmahlý.
Bylo zřejmo, že dnes nestane se mu již ničeho. Prošel chodbou a schodištěm, které vedlo na městské pohyblivé chodníky.
Vynořil se do sinavého jasu a rušného proudu veřejné ulice. Uvědomil si určitě, že má tvář znetvořenu, a ohledával své nabíhající rány mdlou, pátravou rukou. Vyšel na nejrychlejší chodník a usadil se na lavičku Pracovní společnosti.
