panství; v kraji nastal hlad a roku následujícího dostavila se morová rána. Po bitvě u Jankova přešla hlavni armáda švédská s Leonardem Torstensonem po dvakráte městem (od 11. do 21. března, po druhé od 12. do 25. října); aby pak zkáza byla úplná a dokonalá, musela Třebíč téměř po dva roky dávati měsíčně po 1200 zl. — hotových peněz, množství obilí, piva, vína a materialií k šancům potřebných pro švédskou posádku v Jihlavě a naposledy roku 1647 vydržovati po dlouhé měsíce císařské pluky „nejvyšších“ Šnajdera a Kapouna, kteří se tu k obležení Jihlavy sbírali a svou loupeživostí ještě více škod způsobili nežli Švédové.
Na konci hrozné války zbylo v Třebíči dle výpočtů Sucheniových již jenom 845 duší, celé řady domů zůstávaly pusty, v nynější ulici Haskově leželo mnoho domů ve zříceninách, na Martinském náměstí a v ulici Soukopově byly téměř veškeré domy shořeny; teprve po 40 až 50 letech na některých rumovištích zase se stavělo.
Na předměstích bylo ještě hůře, a přímo děsné znehodnocení veškerého majetku ukazují v ten čas pozemkové knihy: na zakoupený dům dává se závdavku třeba pod 10 zl. — a splátky ujednávají se někdy i na 20 roků po stejně malých obnosech, nápady a spravedlnosti na domech prodávají se za čtvrtý i pátý díl své skutečné výše.
Obec téměř vylidněná byla by potřebovala dlouhé řady let ku svému zotavení; avšak roku 1656 zavedena byla následkem žaloby podané od děkana v Polné, P. Burešovského, ke dvoru císařskému na řádění prý 21 různých sekt v Třebíči[1] bezohledná a mocí vojenskou podporovaná protireformace, k níž vysláni čtyři misionáři z koleje jezovitské v Jihlavě.[2]
První činnost protireformační trvala od roku 1657 a měla za následek nové veliké stěhování se do Uher; když ale v únoru r. 1658 přestoupil duchovní vůdce a nejbystřejší hlava zbylého obyvatelstva, syndikus městský Jan Suchenius, nastalo přestupování hromadné, takže roku 1661 čtvrtý kronikář třebický Mikuláš Bisata již soudí, že „v městě tomto všecka obec jednoho náboženství, totiž sv. římské církve poslouchají“.