Velikou jejich
zapletenost.
V tom se někteří v ty nesvornosti vkládali a ku pokoji raditi začali; čemuž sem já se zradoval. Povstala i pověst, že všecky rozepře k porovnání přijíti mají; a byla otázka,
kdo to konati bude? Odpovědíno, že povolením královny Moudrosti ze všech stavů nejsoudnější vybráni býti mají, jimž se moc dá, aby vyslýchajíce odporných stran při každé věci smysly, rozeznání činili, a co pravějšího jest, vyhlašovali. I shluklo se nemálo těch, kteříž soudcové býti měli a chtěli; a shluklo se před ně těch, kteříž mezi sebou pro smyslů rozdílnost různice měli, množství veliké; mezi nimiž sem také viděl Aristotelesa s Platonem, Cicerona s Sallustiem, Scota s Aquinatem, Bartola s Baldem, Erasma s Sorbonisty, Rama a Campanellu s Peripatetiky, Copernika s Ptolomeem, Theophrasta s Galenem, Husa, Lutera a jiné s papežem a jezuity, Brentia s Bézou, Bodina s Wierem, Sleidana s Suriem, Šmidlina s Calvinisty, Gomara s Arminiem, Fratres Rosaeos s filozofastry[1] a jiných bez počtu. Jimž když
- ↑ Aristoteles byl sice dvacet let žákem Patonovým, ale nesouhlasil nikterak ve všem s učením jeho, zejména pokud se týče hypostasovaných pojmův, ideí (Eth. Nikom. I, 4); než tu praví přímo, že činí tak pouze z lásky ku pravdě (odtud známé přísloví: »Amicus Plato, magis amica veritas«); co se později o sporech těch vykládalo, zejména že Aristoteles před žáky učitele svého snižoval, že ho chtěl i z Akademie vytlačiti, má svůj původ v pozdější řevnivosti obou škol, jež přetrvala starověk a v době humanismu opět ožila. — Že Cicero byl úhlavním nepřítelem dějepisce Sallustia, vysvětliti lze netoliko z různého jich přesvědčení politického (Cicero náležel mezi přední členy úřednické šlechty, optimátův, Sallustius byl osobním přítelem Caesarovým),jež se projevilo poprvé s plným důrazem při sporu mezi Clodiem a Milonem, ale i ze soukromých poměrů rodinných (Sallustius pojal za choť rozvedenou od Cicerona Terentii). — Duns Scotus, pro své skeptické myšlenky nazývaný »doctor subtilis«, přirozeně jevil se pochybnostmi svýmijako odpůrce nejpřednějšího zástupce filosofie scholastické, Tomáše Aquinského. — Význam slavného právníka vlaského, Bartola de Sassoferrato, záležel především v tom, že proti jiným vykladačům práva římského, kteří se přesně přidržovali písmene zákona, odvažoval se na obšírnější kommentáře, dbaje na další vývoj práva, pokud se jeví v zákonodárství kanonickém, v manském právu lombardském a v statutech italských. V té příčině často stál proti němu neméně slavný žák a následovník jeho, Baldus de Ubaldis, rovněž pilný spisovatel. — Desiderius Erasmus již svými snahami humanistickými, ale zvláště jako předchůdce snah reformačních a překladatel nového zákona z originálu jeví se býti neúnavným odpůrcem strnulosti scholastické, která své sídlo hlavní měla na pařížské Sorbonně. — Petrus Stamus, uče v samém sídle scholastiky, založene na filosofii Aristotelově, vzbudil rozpravami proti učení tomu velikou bouři, že spisy jeho byly odsouzeny jako drzé a bludné. — Tomáš Campanella proti pouhému
