lami jakými, sloupy a podporami utvrzená; ale stála na vodě a viklala se sem tam, tak že i vstoupiti do ní s rozmyslem bylo. Však když jiní tam šli, šel sem, abych se nesmělým nezdál, i já; nebo pravili, že to náš vůz. Mysle pak já, že již pojedem, aneb, jakž pravili, poletíme: anť my tu den, druhý, třetí, desátý stojíme. — I co pak to? dím já; však ste pravili, že sebou stříleti budeme od jednoho kraje světa k druhému, a my nemůžeme z místa nikam. Oni, že až nám tahouni přijdou; a vypravují mi, že oni tahouny mají, kterýmž ani hospody, ani maštale, ani obroku, ani ostrohy a biče netřeba, než jen zapřáhnouti a jeti; jen abych počkal, že uhlédám. A ukazují mi mezi tím opratě, provazy, šle, váhy, brdce, oje, nápravy, rozvory, klanice a sochory rozličné, vše jinák než při formanském fasuňku. Byl zajisté toto vůz ležatý, hřbetem znak, ojem (ze dvou nejdelších jedlí udělaným) zhůru do povětří strmící; od jehož špice provazové se rozbíhali k bitům vůkol s mřežováním a žebřováním rozličným. Náprava toho vozu byla v zadu, u níž sedě jediný člověk chlubil se, že všecku tu bohopustu obrátí, kam chce.
V tom zavane vítr. Nuž chasa naše zhůru, běhati, skákati, křičeti, výskati začnou; jeden se chytá toho, jiný jiného; někteří po těch provazích zhůru a dolů co veverky sebou házejí, bidla spouštějí, rohože jakési svinuté rozpouštějí, a co víc toho. — Já: Co pak to? — Oni, že zapřáhají. I hledím, a aj, ty rohože se nám vydmou jako stodoly (oni pravili, že to naše křídla), a všecko to počne nad námi fičeti, a pod námi se voda stříhati a stříkati; a než já zvím, anť se nám břeh i země i všecko z očí stratí. — Já: Kam sme se pak děli? Co to bude? — Oni, že letíme. — Inu tedy leťmež ve jméno Boží, řekl sem a dívám se, jak to s námi prudce jde, ne bez líbosti sic, však také ne bez strachu. Nebo vyšel-li sem ven dívati se, závrat mne podjímal; vlezl-li sem na dno, strach od šustící násilně okolo stěn vody obstupoval mne. A tu mi na mysl jíti počalo, není-li to předce těžká opovážlivost, tak vzteklým živlům, vodě a větru, život svůj svěřiti a tak zúmysně smrti v hrdlo lézti, od níž tu nic dále nejsme, než na dva prsty, jak totiž tlusté jest prkno to mezi mnou a strašlivou propastí. Však umíniv strachu na sobě nedati znáti, mlčel sem.
V tom mne puch jakýsi surový zarážeti počne, a mozk i všecky vnitřnosti mi projma povalí mne. Tu já se (jako i jiní způsobu tomu nepřivyklí) válím, řičím, rady sobě ne-
