Kajícné smýšlení, jež se tímto žalmem pronáší, zřejmé jest z prosby pěvcové, aby kázeň, již trpí, nikoliv jako pokuta hněvu Božího, to jest nemilosti konečné, nébrž jako úsudek lečící lásky otcovské naň vzložena byla. Avšak citem bolesti donucen jest prositi k tomu za ulevení a odnětí vnitřných a vnějších utrpení těchto, ježto duchovní i tělesné síly jeho téměř již ztrávila, tak že jest mu tázati se, dlouho-li ještě ta opuštěnost trvati bude nebo může. Vidí sebe vadnoucího; vazba těla jeho ochaběla, duše málomyslna jest a úzkostí sevřena tak že mu nezbývá než vzývati pomoci božské a to nikoli na základě svých vlastních skutkův a zásluh, nébrž jedině pro milost Boží, an ví, že podstata svatosti Boží v lásce a v slitování jeví se. Ctí neb oslavou Boží jest oblahoslavení svobodných tvorů jeho a tedy i lidí; ona může dokonati se jen v těch, kteří Boha poznávajíce a poslušni jsouce vzchopují se k životu opravdivému, nikoli v těch, kteří duchovně mrtvi jsou lásky věčné se strhše, jichž domovem stala se mrákota. Tento osud samochtě zaviněný, toto Boha se odloučení jest, které se vidí pěvci nejhroznější všech strastí býti. V tom jest důvod bolestné litosti jeho, pláče každé noci opětovaného, soužení trapného, jež zhyzdilo tvář jeho a lesklosti oku odňalo. Avšak již v samém tom úpění (v. 9.) doznává vyslyšenu býti prosbu svou. Nespravedlivému služebníku, jenž k nohoum padl pánovi svému, odpovídá Pán: Všecken ten dluh odpustil jsem tobě, nebos mne prosil (Mat. 18.). Smýšlení kajicné (dle Zlatoustého) opět otvírá co byl hřích zavřel. Milostí znovu jsa oživen a pozdvižen potěšený kajícník s myslí volnou proti svým sužovatelům povstati může, aby jim pohrozil osudem, který je očekává. To, čehož svým zvláštním postavením s hůry sobě daným nyní opět s jistotou očekává, jest vítězství nad odbojníky, kteří náhle jako jednou ranou zlosynné úklady své v nic obráceny spatří, což se vyplňuje v malých i velikých věcech na všelikých snahách zločinných a Bohu protivných.
K základním myšlénkám žalmu toho hledíc přijala jej církev v řadu těch, jež dávno před Augustinem jménem žalmův kajicných nazvány byly. V duchu kajicnosti, která veškeré žítí vězdejší provázeti a v kázni držeti má, věřící podniká utrpení a strasti nižádného pozemšťana minouti nemohoucí. Jež ačkoliv vůbec za následky jednak prvopočátečného od Boha odpadnutí, jednak svého vlastního zavinění pokládati musí, předseť jej těší a povzbuzuje myšlénka, že mu nikoliv pokutou za provinění, nébrž na zkoušku jsou uloženy, kterou naň posílá otcovská láskavost Boží, aby jej přečistila i k blaženému cíli přivedla.
