Stránka:Slowanské národnj pjsně 3.djvu/230

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována



    Na kwětnau neděli (mjsty i na den zwěstowánj P. M. a 40 mučedlnjků w měs. březnu) přiranjwagj si děwčata před wýchodem slunce wodu nosjce. Při této přjležitosti hragj a zpjwagi takowé pjsně.

    Gest obyčeg u Srbů, že w létě, kdy sucho býwá, kolikos děwčat po wesnici od stawenj k stawenj chodjwá zpjwagjce a gakoby déšť přiwáděgjce. Gedna děwčina swlečená rozličnau tráwau a kwjtjm tak se obložj a obwáže, že po celém těle pleť gj ani dost málo nenj kwiděnj, a ta se zowe Dodola. — Wešlo odtud w přjslowj: Wyfintila se gako Dodola — o ženské, která přjlišnau na hlawu naložila ozdobu. Když přigdau před stawenj, hrage Dodola sama, a druhé djwky wřad se postawiwše rozličné zpjwagj pjsně; potom hospodyně, nebo kterási giná z domu ženština wezmauc plnau konew neb wědro wody polige Dodolu, která wšak we swé hře pokračuge. W dodolských pjsnjch na konci každého werše: Oy dodo, oy dodo le! se přizpěwuge. Na Dodolu podnes hragj skoro po celém Srbsku, zwláště od Walewa města dolů k Timoku (okolj řeky téhož gména mezi Srbskem a Wolhary). W Sirmii wšak, w Bacii (Bačka) a po Banátu hráwalo se do nedáwna, dokud hra tato duchowenstwem zamezena a wykořeněna nebyla.