H. 1b.Pane, byl jsi nám útočištěm po všecka pokolení!
H. 2.Dříve než se zrodily hory,
A než jsi vytvořil zemi a okrslek země,
A od věků na věky ty jsi, Bože!
H. 3.Vracíš člověka v prach
A říkáš: »Vraťte se, lidští synové.«
H. 4.Neboť tisíc let (jest) před tvýma očima jako včerejší den,
Neboť pomíjí —
A (jako) hlídka v noci.
H. 5.Splachuješ je — ve spánek upadají.
Ráno jako vyrážející tráva;
H. 6.Ráno kvete a vyráží,
Večerem vadne a usýchá.
1b. Ví žalmista, že byl Bůh všem dřívějším pokolením útočištěm, ochranou (70 3, 90 9 Deut. 33 27—28); v nebezpečích nalézala u Boha jako v nějakém pevném příbytku bezpečí a ochrany. Dlouho již jest Bůh tou ochranou, vždyť on jest věčný. I Mojžíš mohl mluviti o mnohých pokoleních, poněvadž od dob patriarchů až do vyjití z Egypta vystřídal se jich značný počet; těm všem, Abrahamovi, Isákovi atd. byl Bůh útočištěm.
2. Ty jsi, dí žalmista, Bože, od věků na věky! jsi dříve než stvoření světa, nemáš žádných mezí. Aby ukázal, že jest Bůh již od věků, jmenuje to, co jest v očích lidí nejpevnější a nejstálejší: Dříve než učiněny byly (hebr. než se zrodily) hory, než byla utvořena (v hebr. též obrazně o porodu) země a svět (obydlený svět, okrslek země), ty jsi. V hebr. znění básnicky představuje poměr mezi Bohem a zemí jako mezi roditelem a rozeným (v Deut. 32 18 jest Bůh roditel Israele). Jsi, má důraz a značí existenci Boha, existoval Bůh dříve než hory a země.
3. Dle řeckého a lat. znění prosí žalmista, aby nespouštěl Bůh člověka (svůj lid) do hlubšího snížení a neštěstí, nýbrž aby ho zase přivedl k životu slovy: Obraťte se, lidští synové! V hebr. ukazuje na pomíjejícnost člověka: Vracíš člověka v prach (tak zněl rozsudek Boží po prvém hříchu, Gen. 3 19), činíš umírati pokolení, a nová pokolení k životu přivádíš, říkáš: Vraťte se, lidští synové! (103 30). Správnějším se zdá vykládati 3b jako prvou větu: Vraťte se, totiž k prachu, k zemi, z které jste vzati, zemřete! Lidé pomíjejí, noví přicházejí na jejich místo, Bůh trvá.
