Kniha IV.
(89—105).
89. žalm. (H. 90.)
Člověk pomíjí, Bůh trvá. Prosba za ochranu Boží.
Bůh, jenž může býti a jest vždy útočištěm lidu, jest věčný: antitesí ukazuje žalmista, jak krátký a vratký jest život člověka (1—6);
krátkost života zavinily hříchy lidí, jako byl ukrácen život Israelitů na poušti hněvem Božím (7—12);
žalmista prosí, aby Bůh shlédl na zbytky svého lidu, opětně jim prokázal milosrdenství a obveselil je (13—17).
Tento žalm jest nadepsán slovy: Modlitba Mojžíše, muže Božího. Stálé podání připisovalo tuto dojímavou, velebnou píseň Mojžíšovi. Mužem Božím nazývá jej nadpis zajisté proto, že byl Bohem ku vedení israelského lidu povolán a že se s Bohem často stýkal (Deut. 33 1 Jos 14 6). Israelitům bylo zdržovati se na poušti čtyřicet let; Bůh jim oznámil, že je pro jejich odpor a zatvrzelost potrestá tím, že všichni, kteří z Egypta vyšli, zemrou na poušti. Když již mnoho lidu soudem Božím zemřelo (Num. 14 26 a d.), ku konci putování, prosil by Mojžíš jménem zbývajících za milosrdenství a za Boží ochranu touto písní. V obsahu není ničeho, co by proti tomuto podání, proti původu od Mojžíše, mohlo mluviti. Ano, v této písni jsou podobnosti se zpěvem Mojžíše (»Slyšte nebesa« Deut. 32), s požehnáním Mojžíše (Deut. 33) a s jeho výroky. Verš 2 připomíná zprávu Mojžíšovy knihy o stvoření, v. 3 na-
