těch byli však lidé, kteří zákony Boží znali, o nich stále
mluvili, ale přec je přestupovali různým způsobem. K těmto
— jmenuje je krátce hříšníky neb nešlechetníky — promlouvá Hospodin vážná, kárná slova v druhé části (16—23).
Hříšníkovi praví Bůh: Proč vypočítáváš ty, vinníku,
má přikázání? On je zná, dovede je vyčítati; a béřeš mou úmluvu do svých úst? úmluvu, v níž byla obsažena mravní
přikázání (desatero Ex. 20). Oni o tom stále mluvili, jako
kdyby jim byl zákon nejmilejším, ale ta řeč byla jaksi
rouháním, znesvěcováním těch svatých přikázání, proto
se táže Bůh jako by v nevoli: Co tobě, co máš ty vypočítávati? (hebr.).
17. Bezbožník se nechce podrobiti Božímu zákonu: Ty přec nenávidíš kázně a životem svým projevuješ, že nenávidíš mých slov, že jimi opovrhuješ: Házíš má slova za sebe (Is. 3017 3 Kr. 149 podobně: mne jsi hodil za sebe).
18. Jednotlivě ukazuje na třech přikázáních, jak se bezbožníci chovají, jak proti těm přikázáním jednají. Živě představuje, jak se účastní v krádeži: Vidíš-li zloděje, běžíš s ním (hebr. podobně znějící sloveso významem: máš s ním, na něm svou radost, zalíbení). Má účastenství s cizoložníky.
19. Přestupuje osmé přikázání: Jeho ústa oplývají zlobou, pouštívá je, aby se ve zlobě pohybovala: jeho jazyk osnuje síť lsti, klamu, aby chytil poctivce.
20. Pomlouvá i svého bratra ve společnosti s jinými, neboť sedává při tom; v druhé části dí: zvedáš výčitky (potupu, hanu; v hebr. zasazuješ mu ústrky, rány).
21. Důrazně dí Bůh: K těmto nepravostem já jsem mlčel; byl Bůh shovívavým, netrestal jej až posavád. Bezbožník si však tuto shovívavost jinak vykládal. Domníval se, že Bůh zlého a hříchu nedbá a že jest v tom jemu podoben: bezbožně se tak domníval, přidává Vulgata. Bůh zná hřích a nepravost a svým časem také ji potrestá: Chci tě kárati a již jej kárá, a postavím vše před tvou tvář všechny tvé viny, abys poznal, že vše znám a že jest mi hřích v ošklivosti.
