1. Vyjadřuje cit žalmisty, který chce svou mysl
k Bohu pozdvihnouti: K tobě pozdvihuji svou duši. Tak
připravuje se k řádné modlitbě, k účinné prosbě.
2. V tebe důvěřuji učiň, aby nebyla má důvěra v tebe
marnou; kdybys mně proti mým mocným nepřátelům nepřispěl, byl bych nadarmo skládal v tebe svou naději a
byl bych před nepřátely snížen, zahanben: ať nejsem zahanben,
3. ať se mi nevysmívají; v hebr. ať nejásají nade mnou nad mým snížením a neštěstím. Zahanbeni budou
bezbožní, kdož v Boha nedůvěřují, kdo se spoléhají na
svou sílu, na pomoc jiných — ale z těch, kdož v Boha spoléhají, nebude nikdo zahanben.
4. Kdož bez příčiny páchají nepravost, jsou nevěrnými (hebr.), odpadlíky, opouštějí Boha, ti budou zahanbeni. Bez příčiny znamená »bez výsledku«, prospěchu
z toho míti nebudou a ničeho proti Bohu nesvedou; tak
dlužno vykládati to supervacue, poněvadž k nepravosti,
k nevěrnosti proti Bohu nemůže býti vůbec žádné příčiny.
1. Modlitba jest pozdvižení mysli, duše k Bohu a
rozmluva s Bohem. Aq. překládá παραπίπτω k tobě padám
(skláním svou duši — sebe).
2. Hebr. verš začíná nyní s אלהי. LXX ale pojali
»můj Bože« jako přístavek slova κύριος ještě k 1. verši,
tak že začínal druhý verš s בך. Non erubescam jest způsob přání (optativ).
3. Sustinere jako jinde, hebr. קוה doufati (z významu
čekati). V hebr. lze לא יבושו překládati budoucím časem,
ač jest v latinském 4. verši ještě optativ: confundantur.
בגד nevěrným býti, opustiti, odpadnouti (i v nábož. smyslu). ריקם διακενῆς zlomyslně, zúmyslně by mohl býti též
smysl toho.
L. 4b. Své cesty, Hospodine, mně ukaž,
A svým stezkám mne vyučuj.
L. 5. Veď mne ku své pravdě a poučuj mne;
Neboť ty jsi Bůh můj pomocník,
A v tebe doufám po celý den.
ד H. 4. Své cesty, Jahve, mně ukazuj,
Svým stezkám mne vyučuj.
ה H. 5. Učiň, abych v tvé pravdě kráčel a poučuj mne,
