13. žalm. (H. 14.; těž ž. 52. hebr. 59.)
Hrozná bezbožnost lidstva. Bůh spasí svůj lid.
Žalmista popisuje všeobecnou zkázu lidských mravů; udává i její příčinu, zapírání či zapomínání Boha. Všichni jsou pokaženi, jejich ústa plná zlořečení, jejich cesty zlé (1—3). Nepravost páchali i na Božím lidu, ale spravedlivý Bůh je stihne (4—6) a osvobodí Israele (7).
David jest jmenován skladatelem této písně, kterou nalézáme ještě jednou v ž. 52. (53. h.). V tomto žalmu jest Bůh nazýván též Jahve, v 53. ž. h. Elohim; 6. verš jest odchylný (135. 6). Znění jeho jest v tomto ž. lépe zachováno než ve 52. ž.
V 7. verši praví žalmista: »Když přivede nazpět zajetí svého lidu«; kdyby bylo v této větě míněno babylonské zajetí, nemohl by býti tento žalm Davidův, aneb by byl ten 7. verš později k žalmu přidán.
»Přivede nazpět zajetí (zajaté) svého lidu« dlužno zde, jako u Joba 4210 vykládati obrazně: »navrátí blahobyt, štěstí«; zajetí neznamená vždy babylonské zajetí, neboť o zajetí mluví i proroci předbabylonské doby Oseáš (611) a Amos (914. Verš 7. nemohl býti teprvé později ku kusému žalmu přidán, poněvadž 6. verš žádného závěrku písně tvořiti nemohl.
Pošetilci a nešlechetníci, o nichž mluví píseň, jsou bezbožní z Israele, kteří lid hubili, až tomu. učinil Bůh náhle přítrž. Nelze říci, ku kterým okolnostem Davidovy doby by se obsah žalmu nesl. Mínili, že by líčil poměry v době povstání Davidova syna Absolona; tenkráte byl na Sionu (v. 7.) svatostánek již postaven.
Ti, kdož vedeni v. 7. kladou původ žalmu do pozdější doby, určují proň druhou výpravu krále Nabuchodonosora r. 597 (4. Kr. 2412-16), když byl za Jeremiáše Joakin s předními Israelity odváděn do Babylona. Tento výklad je ale nutí, i výroky Am, 914 a Os. 611 položiti do doby po babylonském zajetí, vykládati uměle Joba 4210,
