Tato stránka nebyla zkontrolována
VLASTIMIL KYBAL.
MILÍČŮV SEN.
Když sladká slova evangelia dotkla se poprvé hlouběji duše Milíčovy, vzbudila hned tehdy oba základní tóny jeho zbožnosti: bolestný a trpný tón odříkání a askese i činný a radostný tón obětování se jiným. Již jako zástupce arcijáhna počal v žíněné košili činiti pokání a zároveň bedlivě přemýšleti o spáse podřízených. Dbaje pak slov evangelia, v němž stojí: „Kdo neodřekne se všeho, co má, nemůže býti žákem mým,“ složil z vlastního popudu hodnost svou a věnoval se kázaní slova božího.[1]
Od té chvíle žil Kristu a lidu. Asketické prvky jeho zbožnosti mysticky zladěné působením kruté a nezdolné kázně rozvíjely se až do krajností, právě tak jako jeho sebeobětavá činnost zasvěcená spasení lidu. Jeho vášnivá láska k chudobě, ba nuzotě ve všech potřebách tělesných, jeho naprosté odvrácení se od světa a mučení a bičování vlastního těla, jeho hloubání v Písmě, jeho pohroužení se celou duší v modlitby a žalmy, jeho kochání v kontemplaci – to vše povznášelo jeho duši k Bohu, spojovalo ji s Bohem a bylo tak živým pramenem jeho vnitřního života, jeho mystické zbožnosti a mravní energie. Ale Milíč nežil toliko Bohu. Byly sice okamžiky v jeho životě, kdy přemáhala jej touha opustiti svět docela, vstoupiti do řehole, mučiti své tělo a sloužiti toliko Bohu; ale tato touha, prýštící z jeho hluboké pokory a zavrhování sama sebe i celého působení kazatelského, byla překonána jeho bezmeznou- ↑ Vita vener. presbyteri Milicii. Fontes rerum bohem. I., p. 404.
