Bylo to rok po válce prusko-rakouské, v pátek před císařským posvícením, které toho roku bylo 20. října, když jsem se v domě č. 3 v Nechanicích s velikým křikem objevil. Babička se smála, že jsem přišel na posvícení. Taková návštěva nebyla vzácná. Byl jsem deváté dítě. Šest hochů a dvě děvčata, z nichž jeden hoch a jedno děvče v útlém věku zemřeli, bylo přede mnou. Jistě dost pro starost. Jak jsem byl přivítán, nevím, jako prvorozený princ jistě ne. Ale jak otec, tak matka moje i vůči cizím lidem drželi se přísloví, kde se pět nají, nají se i šestý, a. myslím, že jsem byl velmi laskavě přijat.
Aspoň pokud se pamatuji na své nejútlejší mládí, byl jsem předmětem všeobecného laskání jak své sestry, tak také maminky. Starší bratří říkali, že jsem mazlík, cizí lidé, že jsem vejškrabek, což jsem pokládal za nadávku.
Na svoje útlé mládí velmi málo se pamatuji, ale myslím, že na tom velmi málo záleží, byl-li jsem zázračné dítě, čili nic.
Vím jen, že v době, kdy jsem nechodil ještě do školy, staral jsem se nejvíce o to, aby slepice nezanášely, chodil jsem po dvoře, poslouchal, odkud se ozývá kdákot, a běžel jsem to říci mamince. Jednou jsem vypozoroval sám, že slepice zanášejí nad kulničkou, vylezl jsem po žebříku nahoru a našel jsem tam dvě vejce, z nichž každé jsem vzal do jedné ruky a lezl bez opory dolů. Žebřík se náhle svezl a já spadl dolů. Vejce jsem nerozbil, ale nohu v kotníku jsem si vymkl a ležel s tím asi 14 dní.
Můj otec byl pekař. Dům, v němž jsem se narodil já, nebyl jeho rodným domem. Pocházel z chalupy „na obci“, odkud kdysi táhla se veliká pastviska, náležející městu. Za mé paměti byla již vzdělána na pole, osázena všude švestkovými stromy a pachtována domkářům, dělníkům, menším řemeslníkům ve veřejné dražbě bez stromů. Ovoce na stromech prodáváno zvlášť sadařům. Sadařství bylo u nás Velmi rozšířeno buď jako vedlejší zaměstnání malých řemeslníků nebo jako povolání. Říkalo se, že u nás vyhodí každé dítě na střechu, zůstane-li tam, je z něho sadař,
