Tato stránka byla zkontrolována
„Honzo, lež, bůh k Tobě volá!“
Honzovi jde hlava v kola;
však že bůh to ukládá,
v břečku lehá na záda.
„Honzo, obrať se, bůh velí!“
Honza žasne, trne celý,
bruče však se otuží,
obrátí se v kaluži.
Honza v bahno hloub se reje,
hlásný se mu s hůry směje:
„Hloupý Honzo, ha, ha, ha!
jdi teď strašit na draha.“
Honza blátem obalený
vzhůru hledí vyjevený.
Přišel táta, Honzu zdvih’.
„Nermuť se,“ děl, „pro ten smích.
Honzů takých dost v tom kraji,
kteří za hlas boží mají —
byť jím v bahno vedeni —
přece trouby velení.“
