Tato stránka byla zkontrolována
Dávno as otce a matku
v černou zem pochovali,
s jiným as milá šla k sňatku,
v rodnou se chatku
cizinci uvázali.
Přes štíty hor, vlny moře,
zaslech’ jen po lidu všem,
velké že ve vlasti hoře,
meč že tam oře,
krví že mrví se zem.
Květoucí opouštěl Čechy,
do pouště vrací se dnes.
Spáleny hostinné střechy,
pláč jen a vzdechy
z rozvalin žalných se nes’.
„Zapadlo slunce, den v sklonu,
brzo též zhasne můj den.
Nyní z mé vísky hlas zvonu,
zavzní mi k skonu,
ve věčný uspi mne sen.“
Ticho však. Nikde ni zvuku.
Na stráň již vystupuje,
