Stránka:Quis, Ladislav - Ballady (1883).djvu/41

To podivní mleči! Zde žebrák, tam pán;
však divnější mletí! Znak do koše dán,
a meče i pera a srdce i čest:
co namlel, ne mouka, to zlato jest.

A mleči kol mlčí, oči jim žhou.
Mlýn čertův to, krajánku, hromy to řvou.
Hle, z kamenů srší jiskry vždy víc,
a fičí a syčí to vichřici vstříc.

Tu baba, babice dere se v před
a za sebou vleče děvče co květ.
Již plačící rozpouští dělený vlas,
jí strhuje věneček zelený v ráz.

‚‚‚Ach, ustaňte! šestnáct mi teprvé jar,
zda můžete zřít mého květu zmar?
Já kvetla jsem hochu, jenž měl by mne rád,
teď pro zisk a pro zlato vínek mám dát?‘‘‘ —

„Však nedáš! já krajánek chráním Ti jej.
Sem děvče! Ďas mlynář své zlato si měj!
Též já jím pohrdám — více Tvá čest
a lásku-li dáš mi, kdo bohatší jest?“ —

„„Jen zvolna, zvolna, chasníku můj!
V koš s vínkem! sic propad’ život mi Tvůj!“ —