Vlk a jehně.
Vlk, vrah jehňat nejlítější v světě,
Jednou v létě
Žízně stanul nad potokem,
Kamž i přišlo jehně tichým krokem;
Onen chlemtal stoje výš,
Toto pilo povzdál níž.
Vlk se na ně ošklíbá a vrčí:
„Co mi, praví, kalíš vodu, pyšný mane?“
Jehně zhrozí se a skrčí,
Pokorně mu pravíc: „Jemnost pane!
Nemohu ti jistě
Kalit vody, co tu čistě
Od tvých noh k mým ustům hrčí.“
„Víšli,“ osupí se, „hromské zvíře!
Jak si sedíc v díře,
V loní na mne vrčelo,
Vřeštělo a bečelo?“
Beran na to: „Vždyť sem teprv letos v létě
Druhý měsíc na tom světě.“
»Tak to bratr tvůj; jáť ho znám.“
„Ale já jsem sám a sám!“
„Či ty, či tvůj bratr; neb buď kdo koli jiný,
Jest mi celý ten váš národ zločinný a vinný;
Darmo: neujdeš víc smrti!“
Zaskřipne, a roztrhne je v čtvrti.
Vida, tu máš při a právo vlčí.
Což brav na to? hrozí se a mlčí.
