Stránka:Povídky o věrnosti ženské.djvu/3

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována
3
Povídky o věrnosti ženské.


Zcela téměř stejně vypravuje se tato povídka ještě jinak, tak v Oden-waldu[1]; děj jest určitěji lokalisován, princové jsou tu španělští, a princezka jest dcera místokrále londýnského; chatrný úvodní motiv Wolfovy povídky zde ovšem není, ostatní odchylky jsou zcela nepatrné. Stejná jest také verse z knížetství Waldeckého;[2] jediná takřka odchylka zakládá se v tom, že místo princů jsou to dva synové francouzského kupce. Více se odchylují verse z Pomořanska. První[3] z nich, ve které se děj odehrává v Hollandsku, má celkem týž úvodní motiv jako Wolfova verse, jen že jinak jest vypravován: mladší princ najde zcela chudé děvče, které však o ženichovi nechtělo slyšeti, až když se jí ukázal jako skutečný princ v zlatém obleku. Děvče vzalo sebou jen svou harfu a jakousi skřínku. Tu našla jednou v lese u jasanu, který vyrostl nad hrobem poutníka zabitého od zlých lidí. Otevřela skřínku zaslechnuvši tajemný hlas, a v ní našla harfu a poutnický šat. Jak držela harfu v rukou, mohla tak krásně hráti a zpívati, jako nikdo na světě. Také oděv poutnický byl stále stejný. Na královském zámku snášela příkoří od švakrové, bohaté dcery hraběcí. Ale lid si ji zamiloval a ženy hollandské snesly tolik peněz pro ni, že z nich vystavěna velká válečná loď. Jednou při vyjíždce byli princové od lodi sultánovy přepadeni a do otroctví zavlečeni. Mladá královna oblékla poutnický šat, vzala harfu do rukou a šla je hledat; šla a šla, až přišla k sultánovi. Sultán zaslechnuv písně poutníkovy, zamiloval si ho nade všecky sluhy. Tak se jí podařilo, vysvoboditi oba prince, sama pak zachránila se na malém člunu před pomstou sultánovou. Ten ji pronásledoval, ale šťastně shlédla velkou svou válečnou loď, a tak zahnala loď sultánovu. Vrátila se tak do Hollandska, kam již dříve byli princové dorazili. Zakončení jest jak obvyklé. Více ještě jest pohádkovitými motivy vyšňořena druhá verse pomořanská.[4] Úvodem položen rozšířený motiv o obraze krasavice, který náhodou spatřil kralevic a po které tak horoucně toužil. Od starého čarodějníka zvěděl, že ji otec její drží v „dalekém zámku v úkrytu pod vodou; do země té může se dostati jen po lodi, jezdící stejnou měrou po moři jak po souši“. Po různých velmi složitých dobrodružstvích, která zde nemůžeme rozbírati, podařilo se kralevici proniknouti ke krasavici a unésti ji. Jak předchozí, vypravuje také tato o nevůli švakrové, ženy staršího bratra. Obraz krásné princezny měl také turecký sultán ve svém pokoji, a když zvěděl o jejím únose, rozzuřil se a svými loďmi objížděl všecka moře, zdali by se jí nemohl zmocniti. Právě dlel se svými loďmi v přístavě města mladého krále, když oba princové si vyjeli na své zázračné lodi. Byli přepadeni, přemoženi a posláni do Turecka. Loď se dostala do klenotnice sultánovy, princové učiněni otroky. Když se třetí den bratří nevraceli, oblékla si mladá královna šaty poutnické. Vzala si svou harfu, kterou měla z otcova hradu, a vydala se do širého světa. Na pobřeží chycena od lidí sultánových a zavlečena na sultánovu loď. Sultán dojat jejím zpěvem sliboval jí, že jí splní každé její přání, bude-li ho denně svou harfou potěšovati. Další motivy jsou dosti změněny. Scena u stolu sultánova byla zapomenuta. Scena v zahradě vylíčena účinněji. Slavil právě sultán své narozeniny, a tu bylo zvykem, že sultán plnil přání, kdo první pronesl své blahopřání. Byl to poutník, který spal před ložnicí sultánovou a žádal, aby oba princové byli jako sluhové


  1. Zeitschrift f. deutsche Mythologie und Sittenkunde 1855, II. 377.
  2. L. Curtze, Volksüberlieferungen aus dem Fürstenthum Waldeck (1860). str. 141.
  3. Ulrich Jahn Volksmärchen aus Pommern und Rügen I, 369.
  4. Tamže, str. 168, č. 32.