s pověrou o mužíčku, mandragoře, od středověku rozšířenou (Sobotka, Rostlinstvo, 330, Grimm, Deutsche Mythologie4 II. 1005 sl.), Seligmann, Der böse Blick, II. 76, Wuttke, Aberglauben3 str. 102.)
U poznaňských Poláků vylíhne se „skrzat‟ z vejce zvláštního tvaru, kteréž čarodějnice nosí delší dobu pod paží (Knoop, S. Erzähl. Prov. Posen, 111), pod. v ruském Polsku (Kolberg-Lud, XV., 26). Stejně jest dle mínění poznaňských Poláků (Knoop, op. c. 115, č. 37) zrozen bazilišek: z vejce sneseného od černého kohouta a skrytého v koňském hnoji, ale vylíhne je ropucha.
Pověsti otištěné ve Wisle XIII. 399 z okolí „Krzywicz w powiecie Wilejskim‟, z gub. nejspíše Grodenské, jsou spíše běloruské, než polské; na str. 391. podáno několik slov o nářečí běloruském. [1] Čteme tu: Člověk může si časem sám vychovati takového čerta, který do domu donáší veliké bohatství. Když kohout skončí pět (podle jiných sedm až devět let), snese vejce někdy tak velké jako kuře a časem menší než holubí. Spatří-li pouze jeden člověk toto vejce, vezme si je, přiváže si je pod levou paži a nese je stále: z toho vejce zrodí se kocourek a to bude čert sám … Vypravuje se o starém hospodáři, který takové jako kuře velké vejce nosil po celé léto pod paží, až z něho vylezl kocourek. Nanášel mu ten všeho, čehokoliv si hospodář přál. Bydlel sám v chatě, a lidé slyšeli, jak rozmlouval s kocourem, jakoby s člověkem a kocour mu odpovídal lidským hlasem. Jiná jest povídka, o dívce, která se chtěla státi bohatou „jako paní‟, proto vzala si takové „od kohouta snesené vejce a stále je nosila po celý rok, až se zrodil kocourek.‟ Držela ho potom již „za pazucha.‟ a napájela ho mlékem. Když to její otec zvěděl, velice ji plísnil, až utekla, když chtěl kocoura zabiti. Vdala se pak a byla velmi bohatá, neb ten kocour jí všecko nosil do chaty, čeho si jen přála.
Pověrečné tyto představy jsou rozšířeny v různých obměnách u Malorusů zvláště haličských. Bojkové vychovají si „didka‟ z nedospělého vejce, které se zakope pod práh síně, až po devíti letech se vylíhne. (Vernaleken Mythien 239, Máchal Nákres 97.) Jinde nosí takové vejce, předem různými čáry a kouzly připravené, pod paží, až se vylíhne „Antypko-chovaneč‟ (Етногр. зб. V. 210 č. i), porůznu v Haliči (ib. XV., 96 č. 171—174; 105 č. 184; XXXIII., 156 č. 401, 402.). Jinde koupil si muž holoubka na trhu a dal si ho za pazuchu (ib. XV. 104 č. 183). Podle huculské pověry (Шухевич V., 197 č. 4) musí člověk si vyhřáti „ščezby‟ z vejce stejným způsobem, stane se kouzelníkem, nosí-li po devět dnů vejce pod levou paží, po ten čas se nemyje, nemodlí, zřekne se Krista Pána a na nikoho nepromluví; po devíti dnech vyleze z vejce čertík, který všecko svému pánu vyjeví. Jinde věří, že vyskočí čert ze „znosku‟, t. i. z posledního vejce, když se přehodí přes střechu (Етногр. зб. XXXIII. 157 č. 403), aneb vyleze „antypko‟ z takého vejce, na kterém slepice sedm dní seděla.
Jinde ve východní Haliči jest rozšířena pověra, že z každého vejce, sneseného na zvěstování P. Marie, může vyléztí čert „osynavec‟, když je kdo nosí devět dní a nocí pod levou paží; proto hospodyně
- ↑ Článek nebyl uveden v bohaté bibliografii běloruské dialektologie a etnograiie. sestavené od E. Karského v díle Бħлоруссы I., ač vyčteny jsou jiné články z Wisły, srv. str, 332.
