Napsal J. Polívka.
Čelakovského zájem neobmezoval se jenom na písně, než také na jiné tradice lidové. Pomýšlel mimo jiné také na pohádky. Psalť Kamarýtovi v listopadu r. 1822: „Tys mi jednou něco psal, žeby zasluhovalo, abychom sebrali zvyčaje a obyčaje po Čechách, to by bylo ovšem hezké. Ale tohle taky! Tak nazvané pohádky (povídačky) sehnati.“ (Koresp. Čelak. I. 157). Ovšem Čelakovského znalost pohádkové literatury byla velmi skrovná. Znal, aspoň připomněl v tomto listě pouze Musäusovy „Volksmärchen“ a jakousi sbírku maďarských pohádek v německém překladě, asi Gaalovy „Märchen der Magyaren“, vytištěné ve Vídni r. 1822. Připomněl ještě německou sbírku českých „Pohádek a pověstí“ z r. 1820 a dodal významná slova: „Ale věru taková já nemyslím; o žádné kněžně Libuši, o žádném Horymírovi atd. Tyto musíme zase od Čecha některého očekávati. Nevíš nic více, co ti babičky povídávaly? Já si asi na dvě vzpomněl a jsou hezké, nejdřív je spíši. Učiň totéž a vydáme to někdy.“ Tento plán nenabyl žádných určitějších forem. Ku podivu neznal nejdůležitější sbírku německých pohádek, které vyšly po prvé 1812—1815 již se zvláštními poznámkami o pohádkové literatuře, kteréžto poznámky byly r. 1822 vydány ve zvláštní knize. Čelakovského zájem se časem velice prohluboval. Víme, jakou pozornost věnoval národním písním jiných vzdálenějších národů, na př. novořeckým, ale přece nemůžeme shledávati, že by Čelakovský byl pozměnil své prvotní, ryze estetické stanovisko k lidové
