Stránka:Poesie sociální.djvu/165

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


A cestou v polích ztracenou před brány připližte se, los metejte, kdo nad spícím pěst svoji první vznese — jen rychle, rychle Geuzové, za rod náš pomstěte se! </poem>

IV.

Zas den byl ospalý — po proudu řeky kdosi šel —
pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla —
to den byl ospalý — kdos zádumčivě v dálce pěl:
že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.

A večer sychravý byl, zimomřivá nálada,
a všady bázlivě si lehli, světa shasili,
když náhle vzpomněli, že marno myslet na lada,
že ani letos nevzejde, co před lety tam zasili.
 
Noc byla zamlklá — kdos podle řeky ještě šel —
byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla,
na břehu protějším kdos zádumčivou píseň pěl:
Že marno vše. — Ze nevzroste nic. — Ze nic nevzeplá.

X.

<poem> Snad na sta jich sedělo uprostřed náměstí kol prázdných stolů (byl slavnostní večer a jejich bůh zažehal po nebi síru) a zraky jich s oblohy šilhaly po kradmu k radnici dolů …! oh, v městě si chytili biskupa, pro jeho zuřivou víru.

Oh, chytili tlustého biskupa, jídával boha prý svého a posílal proti nim lancknechty, posměšně tupil jich víru —