venštiny ustálili na filologickém sjezdu Prešpurském r. 1852 prof. M. Hattala, Hodža, Viktorin, Hurban a j. Grammatické základy řeči této položil Hattala ve své latinsky psané mluvnici slovenské (V Báňské Šťávnici 1850) a v Mluvnici jazyka slovenského (V Pešti, a v Báňské Bystřici 1864 a 1865).
Slováci, zejména katoličtí, uchylovali se ode dávna více od spisovné češtiny než od jejího pravopisu, zaměňujíce čím dále tím častěji české tvary zachovalejšími slovenskými. Výslovně však zřekli se jí teprve r. 1787 působením Antona Bernoláka. (Hattala, Mluvnice jazyka slovenského, str. 15.)
Slovenština má (dle Hattaly) 42 hlásek. Slovenských písmen, jichž v české abecedě neznamenáme, jest sedm následujících:
ä, ô, dz, dž, ľ, ĺ, ŕ.
1. Písmeno ä čte se asi jako široké e. Slovo päť zní téměř peť, zevrubněji peªť, to jest, vyslovujíce e nastrojujeme mluvidla maličko na a. Písmeno ä zastupuje staroslovenskou nosovku ę (pętь, rusky pjať) a to obyčejně po retnicích (p, v, m, b): päta, vätšina, deväť, sväzok, hovädzí, pamäť, mäso, semä, imä, najmä, mäkko. Za tebe
