kého nikdy již neshlédl jsem u zvířete a jehož Giweh zřejmě se strachovala. Oba měli bílou pěnu kolem úst.
Kteréhos večera zjevila se před mým stanem matka dívčina, a dle jejích posunků a nesrozumitelných zvuků zdálo se, že shání se po pomoci. Stalo se asi cos velice vážného, čímž stařena vyburcována byla ze své tuposti. Podivný zájem na věci velel mi, bych šel s ní.
Při našem vkročení do chýše pes uskočil stranou. Giweh ležela na rohoži, a ňadra její, posud krásných tvarů, se nepohnula. Ze zející rány na hrdle vytékala krev. Snažili jsme se ve spěchu ji zastaviti. Bolestmi probuzena z bezvědomí, dívka zpola se nadzvedla. Její pohled cosi hledal a našel to. Jeden z mých mužů zasadil psovi mocnou ránu pažbou a odkopl jej ke stěně. A odtud jeho pohled, příšerněji výrazný než kdy před tím, setkal se s pohledem dívčiným.
Z oka dívčina vyšlehl oheň smrtelné nenávisti, jakého bych se byl nenadál od nikoho v tak zoufalém stavu. S krajním napětím sil snažila se úplně se vzpřímiti; jednu z hubených paží natáhla jakoby prokletí, a s bílých jejích rtů splynula trhaně zpola nesrozumitelná slova, jež zněla jako chrčení.
„Tys věděl as, co činíš, ty — či nejsi jím? Nežije duše jeho v tobě? — Vždyť zřela jsem, jak tvoje máteř napájela se jeho krví! — Jeho krví!“
