jsme chýši otevřenu, jedinou místnost prázdnou; jedině v koutku světnice schoulenu otupělou máť dívky. Krvavé stopy vedly nás ze vsi na místo, kde stráž, jako vždy, nepostřehla ničeho o tom, že by se byl kdos vloudil do osady. Tentokráte zdařila se tedy chlapíkovi nemožnost, odvléci s sebou druhého člověka, snad mrtvého. Nepochybně pomstychtivost jeho zavedla jej tak daleko, že chtěl zabrániti i pohřbení své oběti.
Při dalším běhu zaslechli jsme temný štěkot psí a záhy pochopili jsme vše. „Pomocník“, o němž ubohý Bob se zmínil, zasáhl, žel, pozdě. Byla jím dívčina obrovská dogga, kteráž vraha dostihla a jej rozsápala. Nedaleko odtud leželo tělo našeho Boba, a Giweh nad ním schýlena, schvácena divou bolestí. Na její šíji, jež s polibky vtiskovanými na mrtvou tvář Bobovu se zvedala a klesala, a na jejím černém, rozpuštěném vlasu, padajícím na mrtvolu, naše pochodně zažehly nejtemnější světla. Dívka tato připomněla mně čímsi labutí šíji Editinu, jež po bitvě u Hastingsu svého královského miláčka vyhledala na bojišti. Tato zde nechybila svého ni v nejhlubší noci. Posléze musili jsme se postarati i o fenu a ji násilím odtrhnouti od těla vrahova. Zdivočilé zvíře zahryzlo se v ně hluboko a bylo všecko potřísněno krví. Domnívám se, že sežralo jeho vnitřnosti.
