Dívka naslouchá hovoru veselé Francouzky, aniž by jevila se touto zábavou znavena či povzbuzena, aniž by kladla jediné otázky či prosila o jediné vysvětlení. Kráčejí pojednou kolem tlupy rybářů, zaměstnaných stahováním sítí, po většině to starých lidí, s vyhublými obličeji, rozcuchanými šedivými vousy, v rozedraných, pestrých šatech. Ženy sedí v polokruhu dále výše na pobřeží, se sraženými koleny, kol nichž ovinuty mají sepiaté ruce. Z daleka již slyšeli jich hřmotné, tvrdé hlasy. Když byla prošla oběma skupinami a přijala s leva němý pozdrav jakéhosi starého muže a s prava výkřik jedné z žen: „Bůh žehnej naší kontesce!“, maličká klade své průvodkyni prvou otázku, a její hlas, znějící ku podivu zvučně ze slaboučkého těla, chvěje se lehce, skoro úzkostlivě:
„Jsou tito také lidmi?“
Bonna propuká v smích.
„Ale, kontesko!“
Ježto cítiti je mistral, k polednímu se vzbouzející, obě překračují malý můstek, brouzdají se napříč vybledlou, navátou písečnou výspou, a po té ocitají se ve smrčině. Na pevné lesní cestě krok kontesčin stává se jistějším, ve stínu přímých, vysokých kmenů hlas její pevnější a počíná žvatlati. Čím bude zaměstnávat se odpoledne a zdali máti se dobře vyspala? — Ó, ví, jak mnoho i pro ni samu záleží na matčině dobrém spánku.
