„My, my, kteří máme pouze ještě jeden život!“
„Mám tvoji krev ve své,“ pravila Gemma. „Jedině tvou!“
„A přece musíme se usmrtiti, ty mne, já tebe.“
„Jsme nešťastni!“
Dlouho setrvali nepohnutě. Tu pojednou Gemma vzlykla:
„Nemám tě mít už nikdy — už nikdy.“
„A já nikdy už libati tvé boky,“ řekl Mario, „a jich malé jamky měřiti svými rty. Nikdy už nořiti svůj obličej v tvůj vlas, nikdy už tvá kolena — —“
Odmlčel se. Zavěšen na ni oddal se bolestnému rozjímání. Ještě jednou naplnil její něžné, červené ouško bříměm šepotajících tužeb, vinil ji, že jej zradila, poněvadž nechtěla mu již věnovati nijakých radostí.
Gemma posléze se vybavila z jeho objetí a sklouzavými svými kročeji odebrala se k otomanu. Opřela se oň a usmála se:
„Jsem připravena!“
Mario přejel si rukou čelo a pak rychle pokročil psacímu stolu. Gemma hleděla odvrácena, slyšela však klapnouti cosi kovového.
Malvolto přistoupil k ní, jednu ruku za zády.
„Vrah tvůj přichází,“ koktal. „Plíží se kolem tebe.“
Klesl před ní, čelo přitisknuv na její kolena.
