ničku z myšlenek, tužeb a bolestného zápolení — na tváři její zjevil se dvojsmyslný úsměv — sladký a krutý.
Mario Malvolto stál vedle ní se založenýma rukama. A pln sebevražedného plesu, řekl si:
„Věřím!“
Čin.
Seděl za soumraku a očekával ji. Odskočila na hodinku domů, by promluvila se společnicí, již odeslala do města v záležitostech toaletních. Léto schýlilo se ke konci. Studený vánek vál ze zahrady. Mrtvý cypřiš trčel bez závoje glycinií, obnažen a hrozivě. Malvolto nachýlil se ku předu, obličej ponořil v dlaně, a myslil na Gemmu, nepochopitelně sklíčen.
A pojednou věděl, že je zde. Ni jediný ze svadlých listů nezašelestil. Stála, temná a ostrá, v bledém rámci rozevřených terasových dveří.
Blížila se zvolna — při každém jejím kroku Malvolto vydechl — a postavila se mezi jeho kolena, se svislými pažemi, aniž by se ho byla dotkla. Viděl její obličej nad svým, zamyšlený, matně se blyštící pod závojem večera, večera, který jej znepokojoval, jako by neměl nikdy již ustoupiti úsvitu. A obě oči nad ním, velké
