„Abych nezemřel hladem, budu musit domácích obědů zanechati.“
Usmála se, aniž by byla porozuměla.
Když ráno procitli, slunce právě vycházelo. Jeho prvé, jemné paprsky linuly se dovnitř otevřeným oknem a ve vysokých, modrozelených záclonách tříštily se v zlatý prach. Gemma vztáhla tam nataženou ruku, by jej polapila. Potom vyprostila se z pokrývek, vyšvihla se, při čemž lehké tkanivo její košile rozhoupalo se na hbitých jejích údech, na dolní pelesť postele a tam zůstala státi, všecka oblita modrozeleným světlem. Bylo to světlo na dně pohádkovitých moří. Pokoj byl modrozelený na stěnách, podlaze i nábytku, a na posteli, truhlici, skříni a zrcadle prosté renaissance sienské, mezi nimiž široký prostor byl zpola prázdný, třpytily se nejistě a pohádkovitě pozlacené řezby.
Jen v koutě u okna, na jediném obraze kroužilo červené slunce.
„Co je to?“
A Gemma vztáhla ruce v šero protkané světelnými paprsky jako mořská bytost, jež z hlubiny táže se po divu nad vodou.
„Toho jsem nepozorovala nikdy.“
„Poněvadž ses nikdy nezdržela u mne až do východu slunce. Obraz tento zjevuje se jedině v této ranní hodině.“
„Zřím polokruhovité sloupořadí, a jeho obě brány chrlí genie se strašidelnými křídly a ha-